Buďme jako víly

Víly jsou úžasné.

Myslíte si to taky? Já věřím, že ano… Přeci jenom nám v pohádkách darují zlaťáčky, pomohou najít cestu z temného lesa, či poradí, jak vyzrát nad zlým králem.

Jako náhodou jsem nedávno na internetu narazil na tento příběh, který se prý doopravdy stal:

Na samém kraji vesničky měla domek jedna chudá vdova, matka tří dětí. Žila tak bídně, že v chalupě měli buchty jenom o pouti. Trávu pro svoji kravičku si směla žnout jen na mezích sedláků, u kterých sloužila. Když se vracela od jedné z nich až dole u říčky, potkala v lese víly. Při pohledu na jejich lehounké taneční rejdění jí připadla ta nůše trávy, kterou vlekla domu, těžká jako olovo. Víly zaslechly povzdech, který se jí při pohledu na ně unikl. Nabídly, že jí pomohou pod podmínkou, že jim přinese ty nejlepší koláče z toho, co upeče o pouti. Vdova svolila. Nůše byla rázem lehká. A vdova nezapomněla na vděčnost. Jak by také mohla, když tráva pro kravku tajemně vydržela na celý týden.

O pouti si pak na paloučku víly pochutnaly a do šátku od koláčů vdově cosi přidaly na památku. Směla se podívat až doma. Bylo to několik hrstí dukátů …

Škoda, že víly neexistují, že? Bylo by to krásné, kdyby nám takto každému dělali náš život lehčí…

Když jsou ale víly jen v pohádkách, proč se tedy nestaneme my sami jednou z víl? Mohli bychom každý den udělat někomu jeho život pestřejší, zábavnější či jednodušší…

Příběh o vílách mě inspiroval, zapřemýšlel jsem, zda jsem alespoň trochu jako víla… no a zjistil jsem, že bych možná jednou malou vílou být mohl. A co tedy, občas i nevědomky, dělám pro to, abych lidem kolem sebe udělal život příjemnější?

  • Řidičovi v autobuse platím přesně. Stalo se vám někdy, že jste chtěli jet autobusem do vedlejšího města a protože jste s sebou neměli drobné, tak jste platili pětistovkou? Mě tedy už kolikrát. Řidič z toho nebývá moc nadšený, dokonce se mi stalo, že mě i seřval za to, že prý s sebou přeci mám nosit mince… Já se mu popravdě ani nedivím, též by mě naštvalo, kdyby mi lidé stále platili bankovkami, obrali mě tak o mince a já najednou neměl možnost vrátit zpět tolik, kolik mám. Pokud tedy vím, že pojedu autobusem, snažím se mít u sebe dostatek mincí, abych mu zbytečně nezatěžoval život.
  • Do kešek vkládám motivační kartičky. Pokud jste někdo z vás četl článek o síle slov na mém původním blogu, tak určitě víte, že doma mám spousty vlastnoručních kartiček, které mě měly motivovat. Míval jsem je všechny na nástěnce, která byla opravdu studnicí myšlenek a inspirace… Jenže pak jsem začal hodně kreslit a místo kartiček jsem si začal vystavovat své kresby. Kartičky tedy skončily ve stolku, kde si jich nikdo nevšímal… Přemýšlel jsem, jak je využít. Dlouho mě nic nenapadalo. Až jednou, když jsem se chystal na další lov kešek a hledal tak doma něco, co bych popřípadě mohl do jedné z nich vložit, mě napadlo, že bych takto mohl své kartičky posílat dál a udělat tak někomu radost či ho dokonce inspirovat.
  • Rád navážu konverzaci s cizím člověkem. Nejsem žádný silný extrovert, to vážně ne. Dokonce mám problém mluvit před lidmi… Přesto však neskutečně rád navážu rozhovor s cizím člověkem. Je to sice těžké, přemoci se a začít mluvit jako první, ale opravdu to stojí za to. Když máte jet hodinu autobusem a sedne si vedle vás příjemně vyhlížející osoba, tak proč ten čas nestrávit konverzací? Ano, člověk si může v autobuse pospat či číst knížku, ale pokud nejste introvert, tak pro vás bude daleko příjemnější si s někým povídat. Častokrát se dokonce stane, že právě touto cestou získáte cenné informace a rady, které jste jako náhodou zrovna potřebovali.
  • Maloobchodníkům nechávám drobné. Od doby, co Tomáš Baťa zavedl své ceny á la 239 Kč, tak je takovýchto cen všude plno. Jenže právě toto způsobuje, že vám potom všude vracejí koruny. A jelikož je to zbytečná ztráta času, čekat až obchodnice z kasy vytáhne jedinou minci, tak jsem se rozhodl nechávat tuto korunu jako spropitné… Až tedy na jedno pravidlo: V supermarketech či v prodejnách s kamerou si i tu korunu nechám vyplatit. V malém obchůdku totiž zůstane mince té osobě, která je zrovna za kasou, osobě, která mě obsloužila a vím tak, komu jsem tu radost udělal.
  • Když mám doma dlouhou chvíli, uklízím. U nás doma je to občas trochu chlívek – v obyváku je prázdná láhev od piva, v kuchyni bráchovo tričko, boty jsou po celé chodbě a na zábradlí je ručník, protože jsem byl líný odnést jej až dolů do koupelny… Oba rodiče pracují, brácha je brácha a tak moc času na úklid u nás v rodině nebývá. No a právě proto, když zrovna mám čas (nekreslím či nevyhledávám kešky), tak se zvednu od notebooku a jdu uklízet. Sice to není moc vidět a člověka za to nikdo neocení…
  • Sem tam napíši emaily lidem, kteří už v mém životě nejsou. Mě samotného máloco potěší tolik, jako když mi napíše email někdo, koho jsem dloouho neviděl. Mám rád ten pocit, že si na mě někdo vzpomněl, že ta dotyčná osoba mě má stále v paměti… Proč tedy ten krásný pocit nedopřát i naopak? Ve svém adresáři na mém emailu mám spoustu kontaktů na spoustu lidí se kterými jsem se setkal. Občas tedy projedu tento seznam a napíši těm, o kterých jsem dlouho neslyšel, těm, se kterými jsem byl v blízkém kontaktu.
  • Usměji se (pozdravím) úplně cizího člověka. Na vesnici toto bývá častý jev. Přeci jenom se tam zná každý s každým, tudíž by bylo neslušné, kdyby se navzájem nepozdravili… Ve větších městech mi toto chybí. Lidé jakoby se navzájem ignorovali… Lidí je tu sice spousta, ale to je právě důvod, proč se tu cítím osamělejší. Proč se tedy na někoho neusmát, proč neukázat trochu té naší lidskosti a nevybudovat tak ve městech trošku příjemnější atmosféru?

Život máme každý jen jeden a je tedy důležité, abychom jej prožili příjemně. Osobně věřím v karmu, tudíž se snažím udělat radost ostatním (samozřejmě ne všem, protože to není v lidských silách) a doufám, že tak okolí zpříjemní život na oplátku zase mě.


 

Budu rád, když v komentářích napíšete další možnosti, jak být jako víla.

onepatas

Reklamy

2 Comments

  1. Zaujal mě ten nápad s motivačními kartičkami. Ty z nich asi hodně čerpáš i pro tento blog, ne? Aspoň mám ten pocit. Taky bych si udělala takové. Napíšeš mi, co na nich tak máš? Že bych si místo taroků ráno vyložila tři kartičky a třeba by mi napověděly, co už dlouho zanedbávám nebo opomíjím. V rámci akce „jeden dobrý skutek denně“ bych je uskutečnila. Uděláš si trošku času a třeba mi je ofotíš hromadně? Já už to rozluštím. A hezký pobyt na Vysočině – včetně lepšího počasí 😉

    Odpovědět

    1. Rád je pro vás nafotím, jen to musí počkat do víkendu 😉 Kartičky jsem si dělal před dvěma lety a uvažuji, že se do nich pustím znovu… Hodně mi změnily myšlení, proto vždy mám jednu ve své peněžence – akutálně: Člověk ne vždy dosáhne svých cílů, ale vždy dosáhne svých standartů. Toto motto jsem si vypsal z jednoho článku, kde autor psal o tom, že chudý člověk si třeba těžko najde peníze na byt, na lepší jídlo či na zábavu, ale vždy si najde peníze například na cigarety či alkohol…

      Odpovědět

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s