Nežijme jeden den pětkrát

Sekundy, minuty, hodiny… dny, měsíce či celé roky…

Život plyne až děsivě rychle, a to cítím i ve svých skromných 19 letech. Vždyť je to jako včera, co jsem daroval mamce kresbu o Vánocích 2014… Bratranec půjde do školky a přitom je to jako před týdnem, kdy jsme byli za tetičkou, čerstvě pečetěnou maminkou. Fíha…

Všeho je dost, jen času je málo… Jenže co když ne? Dle mě je času dost. Máme jen pocit, že se nám ho nedostává… Co s tím?

Jak to udělat, abychom si pocitově prodloužili život?

Jsme pánem svého času, né že né...

Abychom mohli prodloužit svůj život (alespoň pocitově, když neumíme svůj den natáhnout na 25 hodin ), je třeba si ujasnit, co to vlastně život je… Hehe 😀 dost filozofická otázka a úvahy na toto téma by zabraly na půl archivu Moravské Zemské knihovny v Brně. Každopádně je dobré nad tím trochu zauvažovat…

Chvíli jsem si sedl a přemýšlel. Co je to život? Mmm… Po časovém úseku, který bych nenazval krátkým, jsem dospěl k tomu, že je to určitý soubor prvků, které jako život chápeme. Složitě řečeno? Je to stejné jako s když máte strom. Co je to strom? Strom je soubor prvků – kořenů, kmene, větví a listí/jehličí – které dohromady dávají celek – strom. Kdyby některý z prvků chyběl – bum, máme něco, ale jako strom bychom to asi nenazvali 🙂 Též i život má své prvky, bez kterých by to bylo něco, ale život? To asi ne…

A jaké jsou dle mě ty prvky, které dělají ze života život?

  • Hmotné výsledky
  • Myšlenky
  • Vztahy
  • Vzpomínky

Všechny body jsou důležité a navzájem se ovlivňují, doplňují. Nemohou existovat vztahy bez vzpomínek, či hmotné výsledky bez nápadů… Přesto je jeden bod, který jasně definuje, jak dlouhý či krátký nám život připadá.

Vzpomínky – bez nich chybí minulost…

… a bez minulosti není život. Ano, ostatní by o naší minulosti sice věděli, ale my samotní bychom se na světě cítili noví, vše by bylo neznámé. Představte si, že se člověku zatmí před očima a bum, najednou nemá tušení kdo je, kde je, proč tu je… Jeho život bude pro něj kraťoulinký, ačkoli mohl prožít léta a léta.

Existuje totiž přímá úměra mezi pocitem délky života a počtem vzpomínek…

Čím více máme vzpomínek, tím delší se život zdá.

Super… jenže jak nabrat více vzpomínek? Ano, člověk může začít něco dělat, hekticky pobíhat sem a tam… Pomůže to? Ano, může, ale na účet ostatních věcí a co hlavně – na úkor naší vnitřní pohody.

Osobně jsem si ujasnil dvě slova, která pomáhají vnímat život jako delší, plnější.

Nečekej a nevracej se! 😛

Čekání samo o sobě není špatné. Vrátit se zpět? Občas se to hodí… Dnes však tyto dvě slova míří trochu někam jinam… Pomůžou nám totiž s něčím, co vnímám jako velký problém. Jsou totiž skvělým nástrojem, jak nabourat stereotyp.

Stereotyp je totiž zlo.

Zautomatizovat svůj život je efektivní, pomáhá to ve spoustě činností. Stihneme toho více a sám dobře vím, že pro mě je efektivita nesmírně důležitá a když se mi nedaří využívat čas dobře, tak si to vyčítám… Jenže je tu problém.

… stereotyp slévá vzpomínky v jednu jedinou.

Nedávno jsem se procházel cestou, kterou jsem chodil ze základky na autobus… Počítal jsem, kolikrát jsem tudy asi tak mohl jít… Číslo 1 500 je minimální hranicí. Vždyť to je šílené! Nedokážu ty vzpomínky odlepit jednu od druhé, jsou jako jeden velký spečený zážitek… A přesně toto je důsledek stereotypu. Proč by si hlava oddělovala něco, co je prakticky totožné?

Právě v tom mi pomáhají ta dvě slova – nečekej a nevracej se.

Často totiž čekám jen pro to, abych pokračoval ve svém stereotypu. Čekám na trolejbus, kterým jezdím, čekám na přednášku před vchodem, protože takto jsem navyklý… Čekám, protože to takto dělám vždy, když se v mém plánu objeví díra.

A proč bych šel novou cestou, nevyšlapanou? Většinou se vrátím ke své stereotypní cestičce. Je totiž známá, mnohokrát ozkoušená. Často když váhám – co dělat, kam jít, jak reagovat – vrátím se k té možnosti, kterou mám ozkoušenou. Zůstanu u svého vytvořeného stereotypu, místo nového jednání.

Jenže když jednáme stále stejně…

…proč by mozek stále zapisoval ten samý postup?

Naopak když místo čekání vyrazíme vpřed a starou cestičku nahradíme dobrodružstvím na nových cestách, získáme úžasnou odměnu – nové vzpomínky. Při stereotypním jednání člověk očekává „zaručený“ výsledek, přesně takový, jako vždy… Během bourání svého stereotypu však vytváříme prostor pro nové vzpomínky. A více vzpomínek rovná se pocit z delšího života.

Nežijme jeden den pětkrát, tvořme nové dny 😉

… místo čekání na možnost vrátit se do stereotypu vyražme vpřed ku novým zážitkům. Nechoďme po stále stejné cestě, tvořme si nové příběhy.


Jak vnímáte čas, letí, či se neskutečně loudá? Je plný zážitků, či se slévá do jednoho koláče?

Patrik

Reklamy

4 Comments

  1. Tak to si troufám říci, že jsi šťastný člověk! 🙂 Co jen bych já dala za obyčejný stereotypní život – bohužel jsem po ukončení základní školy spadla do kategorie těch lidí, jejichž život je příšerně nepředvídatelný a napjatý k prasknutí. Den bych potřebovala nafouknout nejméně na dvojnásobek, abych stihla vše, co mě drtí na bedrech. Z jedné strany je stereotyp velice nudná a depresivní záležitost, ovšem každá mince má dvě strany, není-liž pravda? 🙂

    Odpovědět

  2. Jsem nadšená, jak umíš shrnout a popsat to, co se snažím budovat dnes a denně. Sama sobě si během dne stavím různé překážky, abych nabourala stereotyp. Abych sama sebe uměle vyvedla z míry a tvořila nové zážitky a cesty mého života. Čas totiž u mě plyne v několika liniích – vztahová je pomalá, až bych řekla, že se loudá (právě díky mraky zážitků), pracovní zas letí jak igeliťák v uragánu (právě díky plánům a stereotypům, které prý fungují a dělat se musí). Je třeba se zamyslet, jestli to tak je správně. A já tvrdím, že možná pro někoho ano, ale ne pro mě a jde to rozhodně lépe, stačí jen chtít a proto měním práci a říkám dost. V práci trávím třetinu ze svého dne a nenechám si ji sežrat časem jen proto, že jsem neměla koule na to, pracovat „jinak“. Přeji pevnou vůli v tvorbě nových zážitků třeba i výzvou, jako mám já – každý den dělej něco jinak.. Měj fajn den a díky za článek! Baru

    Odpovědět

    1. Diky za super reakci, jsem rad, ze clanek neco dava 🙂 S praci Vam drzim palce a doufam, ze ten pracovni cas trochu zpomali a budete si jej moci vychutnavat plnymi dousky

      Odpovědět

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s