Exp 05: Náhlá smrt

Kolik času si myslíte, že máte? Třicet let? Deset let? Hmm…

… nebuďte naivní.

Za poslední minutu na světě zemřelo přes 100 lidí. A teď další. No… a další dva lidé umřeli. Jste si opravdu jisti, že tu budete ještě za dvacet let? 😛

Ano, lidí je spousta, to jo… Průměrný věk je nad šedesátkou. Ale že za rok vymřou tři České republiky, to už taková sranda není. Vždyť se stačí jeden den dívat kolem sebe. Zabít nás může cokoli! Schválně se můžete v komentářích podělit s ostatními o své každodenní okamžiky blízko smrti. Za mě by to byla jízda na kole… Vždyť jen cestou z práce mě předjedou tak čtyři kamiony. Jeden blbě cukne volantem, přehlédne mě, vyhne autu, dostane mikrospánek… A dalšího článku se nedočkáte. 😉

No a jelikož je život tak křehký, napadlo mě zkusit si takový experiment…


Jak dlouho potrvá? 10 až 60 minut

Co potřebujeme? Klid, a to naprostý

Jaký má být efekt? Uvědomění


Vžijte se do této situace. Jedete vlakem, docela rychle. Najednou začne stroj masivně brzdit. Co se vám začne motat hlavou? A co se vám začne motat hlavou, když jste fajnšmekr dokumentů o dopravních katastrofách? Hmm? 😛 Právě toto se mi stalo při poslední jízdě vlakem. Během brždění mi to začalo v hlavě šrotovat, za setinu sekundy jsem projel všechny dokumenty a zhodnotil nejpravděpodobnější událost – proti nám jede vlak! Brzdilo se tehdy jen kvůli zastávce (asi řidič typu „brzda – plyn“), ale emoce bily na poplach…

Co kdybych právě teď a tady skončil svou pouť životem… Jak by se svět vyvíjel dál? Ptal jsem se sám sebe.

Byl jsem zrovna na cestě za úžasnou slečnou. Měla by tedu tu čest být první, kdo by měl nějaké tušení. Nedorazil bych já, nedorazil by ani vlak. Je docela všímavá, takže s velkou pravděpodobností by jí hlavička zpracovala indicie a měla by o mě jasno… Ale v prvním momentu by byla zřejmě zklamaná, možná spíše naštvaná, že se musela plahočit takový kus a já nikde. 😀 Nikdy bych ji neobjal a nikdy neřekl, jak jsem se na ni těšil… A pokud by se o havárii vlaku nedověděla, měla by mě za někoho, kdo se na ni ze dne na den vykašlal… Chyběl bych jí? 😮

Fajnen. Ještě ten večer jsem měl s našimi domluveno, že mi mají nechat venku skryt klíč od domu. Dorazil bych za jejich silného spánku a ráno jezdím brzo do práce, takže o tom, že Patík není, by se dověděli až následující den odpoledne, popřípadě večer. Ale i tak by si možná řekli, že jsme se jen minuli, že jsem se šel třeba projít… A to, že jsem nedostupný na telefonu by je nepřekvapilo (a ani vás ne, pokud víte, co mám za fén 😀 ). Začali by mě postrádat ještě ten den? Jak by se s tím každý z nich srovnával? Utěšovali by se tím, že jsem zůstal u té slečny. Dřív nebo později by k procitnutí dospěli…

Jak dlouho by jim trvalo, než by mohli být opět šťastní? Pokud tedy vůbec…

A co v práci? Tam by to asi nikdo moc neřešil, proč taky… 😀 Jsem tam nahraditelný a po prázkách mizím, takže bych jim z života zmizel o pár dní dřív. Než by mě začali postrádat, to už by je obeznámili rodiče…

Další na řadě uvědomění by byli moji přátelé… Jelikož s nimi nejsem v dennodenním kontaktu, tak většina by začala mít podezření po týdnu mé smrti – chyběl bych totiž na svatbě mé úžasné kamarádky… A to by mě vážně mrzelo. Tam bych doskákal i o jedné noze! A to je to 20 kilometrů! 😀 Co by si o mě vlastně mysleli, že tam nejsem? Řešili by to? Jak dlouho by trvalo, než by někdo dojel k nám domů a optali se na mě? Jaké zážitky s mou osobou by vyprávěli? Co mi za mého života nestihli říci? Co spolužáci z vysoké? Jak by se tvářili, že nereaguji na ímejly? A co ostatní známí?

Hodně lidí z mého okolí nemá kontakt na mou rodinu. Možná by se tedy nikdy nedověděli pravdu. Prostě bych nebyl… Jaké legendy by se o mě začaly šířit?

Vlastně i vy, moji čtenáři, byste moji nepřítomnost pocítili… Najenou by žádný nový článek nebyl. Tak jako teď ty tři měsíce neaktivity… 😀 Bylo by vám podezřelé, že najednou nepíši?

A když jsem si tak projel to, kdo by mě postrádal…

Koho bych postrádal já? Čeho bych litoval, že jsem nestihl? Užíval jsem si život, nebo jen tak přežíval den za dnem?

S největší pravděpodobností by mi to bylo stejně fuk… 😀

Mít já třeba deset dní života, stejně by o moc jiný můj život nebyl…

Toužil bych ještě naposledy vidět své milované! Vyrazil bych za přáteli, popovídal si s mamkou a taťkou, zaposlouchal se do dědových vyprávění… Vyrazil bych s kolem na projížďku, natáhl se na sluníčku… Dělal bych to, co vlastně stejně dělám! 🙂 Akorát bych se vykašlal na nějaké dokončení výšivky, lovení kešek, nedokončené články pro blog či neuklizený pokoj

Je tedy vůbec něco, co bych rád stihl, dohnal, dodělal – a nedělám to? 😮 S vidinou smrti by bylo stejně vše nepodstatné… 😀 Takže ne. Vlastně ani teď nejsem nijak deprimován tím, že jsem něco neudělal, nestihl… No a? Jsou mi sice dvě desítky let, ale vnímám, že jsem toho stihl dost… Jsem vlastně docela i smířen s tím, že tento rok může být poslední…

… jen tedy s dneškem jako možným posledním dnem smířen nejsem! 😀

Vlastně je jedna oblast, kde vidím problém…

A to nevyřízený účet s Bohem. On za mě sice zaplatil, ale já se s tím doteď nesmířil. Tak nějak víc hledám sebe, než-li jeho…

… vůbec bych však neřekl, že mě experiment dovede až k takto duchovnímu zamyšlení. Možná proto jsem si experimenty tak oblíbil, jsou nepředvídatelné a neopakovatelné 😀 😉 … Zkuste si některý také, nesmírně to otvírá oči!


Jak vnímáte mou novou rubriku – experimenty? 😛

Patrik

Reklamy

13 Comments

  1. Zajímavé téma. Spíš jsem přemýšlela, komu bych chyběla. Zatím si říkám – nemám všechny úkoly na Zemi vyřešeny, tak nemohu odejít. 🙂

    Odpovědět

    1. Mno… To jsem si uvědomil taky, že odejít nechci. Chytl jsem teď asi salmonelózu, takže radost 😀 Teď už lepší, ale byl to děs… Takže hurá, až budu moci dále i já řešit své úkoly 🙂

      Odpovědět

    1. Za postřech díky, to jsem v potaz nevzal… V případě místenky či identifikace dle dokladů chápu. Každopádně v případě nemožnosti identifikace by to asi až spojili po oznámení pohřešování mé osoby, nebo je to vše ještě trochu jinak?

      Odpovědět

    2. Sice na to existuje zákon, ale musíš myslet na to, že v tom vlaku evidentně nejel sám, že tam jelo spousta jiných lidí … Než by získali jejich totožnost, nějakou dobu by to trvalo … Takže by se to klidně mohli dozvědět až druhý den odpoledne …

      Odpovědět

  2. Konečnost bytí je jistě u starého člověka jakým jsem, na programu dne. Zanechat dobrý dojem a milé, láskyplné vzpomínky, je, a mělo by být u starých lidí prioritou. Čas předávání a to čehokoliv, je mým mottem. Předat trochu sounáležitosti těm kdo trpí, například ve válkách, hladem, bolestí, bídou vezdejší (morální). Projevit lidskost tam, kde jsem toho ve svém věku schopna, se jako věřící člověk snažím a budu snažit do konce.
    Buď zdráv Patriku, i ty předávej atributy lidské humanity dál, na rozdíl od starých a starších, máš mnoho času.

    Odpovědět

  3. Nuž, takto som sa nad tým nikdy nezamýšľala. Vždy som to brala tak, že ak zomriem, mne to bude už i tak jedno. V podstate jediná vec, ktorá sa ma ohľadom takéhoto náhleho odchodu vždy dotkla, bolo pomyslenie na mojich blízkych. Nech už s nimi mám akýkoľvek vzťah viem, že ma majú radi a ja ich mám rada tiež. Takže ich reakcia by ma asi zaujímala najviac, ale ako som už spomínala, preferujem nevedomosť ohľadom tejto veci a ak už aj nastane, i tak o tom vedieť nebudem, takže to vlastne ani neriešim.
    Čo sa môjho života týka… hmmm, nie, nie som s ním spokojná, ale za to si môžem sama, preto by som ho v takomto prípade asi neriešila. Ak by som vedela, že mi zostávajú tri dni, tak by som sa nezaoberala sama sebou, ale mojimi blízkymi, sú mi prednejší než čokoľvek iné. Ale rozhodne ma tento článok teraz núti uvažovať, aj nad inými vecami, aj keď sa zrejme nikam s nimi nedostanem, pretože po smrti… čo je po smrti? Ktohovie, ja som toho názoru, že nič také, čo by ma i naďalej pútalo k tejto Zemi, takže tieto „pozemské problémy a úvahy“ sa po nej jednoducho rozplynú a už nič nebudú znamenať…
    Inak, ak už tá otázka na konci, je to fajnová rubrika si myslím 😀

    Odpovědět

    1. Blízcí jsou základ, však co jiného, než vzpomínky na nás v nich, po nás zůstane 😀 Až mě kolikrát mrzí, jak hnusný a ignorantský jsem k rodičům… Viz teď. Dojel jsem domů a co dělám, odpovídám na komentáře, místo abych mamce povyprávěl, jaký že víkend byl… Změním! 🙂

      Odpovědět

  4. No, tak po těch mých peripetiích v nemocnicích je to opravdu ošemetné téma. Taky jsem měla při tom mém pobytu v nemocnici všelijaké myšlenky, ale až tak daleko jsem nepřemýšlela. Jsem spíš pozitivní člověk a vděčná za každou hezkou chvilku v mém dalším životě.

    Odpovědět

    1. A to je krásné, určitě jsem nechtěl navnadit špatné myšlenky… Šlo mi (a v této rubrice mi celkově jde) o trochu přemýšlení a o to, abychom právě byli vděčnější za to, co máme a že jsme 🙂 😉

      Odpovědět

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s