Exp 06: Meditace příběhem

Pro začátek, co že je to meditace?

Ještě nedávno jsem měl za to, že meditace má svá pravidla, že jde přeci o pozici v tureckém dřepu a sledování dýchání, popřípadě poslouchání mantry… Jenže Aves Passeri mi v komentářích pomohla změnit pohled… 🙂

Meditace je jakýkoliv okamžik, kdy člověk prostě jen užívá toho, že je, a je si toho vědom :-)) Čím déle to vydrží, než se nechá svést myšlenkami (dokud se jen objevují, ničemu to nevadí), tím déle je člověkem a ne zombíkem…

A díky krásnému počasí, cizímu prostředí a samotě jsem měl možnost prožít něco úžasného, co lze vlastně prožít kdykoliv a kdekoliv. Začal jsem totiž nahlas vyprávět to, co cítím, co vnímám a nad čím přemýšlím.

Nechte se tedy unést povídkou, která je silně inspirovaná mým zážitkem.


Co na takový experiment potřebujete? Nic, stačí to, že jste 😉

Kolik to zabere času? Tolik, kolik dovolíte… ale 10 minut by mohlo stačit.

A co zažijete? Poznáte, jaké to je žít aktuálním okamžikem.


Hup. Hup, hup. Přeskočím si těch pár děr, co jsou na silnici. A ještě jedna, to je sranda. Není nad to mít v podvečer klid, být v přírodě a užívat si skvělého počasí.

Potůček mi tu pěkně hučí do uší a já si to pomaličku nakračuji k autu. Mám já to ještě metrů. Nádech a výdech. Je to dobrý, kyslík tu zřejmě je. Louky jsou krásně zelené, na silnici ani kolo, ani auto s koly, ani nikdo, kdo by měl o kolečko navíc. A tak si jako pán, s rukama hezky za zády, štráduji po středu asfaltové cesty jako gestapák.

A krok a krok… Počkat. Krok, krok. Krok. Co to tam bylo? Koukám do trávy u krajnice – něco se tam mihlo. Že by ještěrka? Pomalu se předkláním. Dřepnu si. Koukám a hledím, zírám a čumím mezi stébla, jako by tam snad měly být výsledky na loterii. Hmm… Škoda. Pokud tu něco bylo, tak už není, a pokud je, tak se to nehne a mě se čekat nechce – cesta je dlouhá. A navíc je nějaké podezřelé ticho… všimnu si, když si stoupnu. Že by se nám blížil déšť? To ne, jen to ne! Nechce se mi jet autem za deště! Že bych přidal do kroku? Hup a hup, párkrát si poskočím, ale nožkám se nechce běžet, raději se šourají – tak tedy dobrá.

Rozhlížím se kolem. Napravo stráň snad do nebes, plná stromů. Že by samé jehličnany? Okem zbystřím na listí. Ani ne, jsou tu i břízy, ty já poznám, ale je jich mezi tím jehličnáčím posrovnu. Napravo louka, oddělená od silnice sem tam nějakým tím stromečkem, stromkem či i stromem. Všechno krásně zelené, ať už v jakýchkoli odstínech, hotová paleta barev. Zdá se mi, že jsem uvízl v nekonečnu. Vše je tak široké! Je tu spousta prostoru, a to jen pro mě. Užívám si tu cestu, vždyť většinou jsem stále s někým či s něčím… Tfuj. Takto to má být! Přírodní a v přírodě!

Hup a hup, poskočím si a zaposlouchám se do ptáčka, jehož zpěvu jsem si právě všiml. Jak krásně si popěvuje. A není jeden! Jsou dva? Asi. Báječně se doplňují. Jsou jako kytara a buben, každý jiný, přesto se fantasticky navzájem obohacují. Rozumí si? Povídají si? Jak jsou na tom vlastně zvířata s dorozumíváním? Je to jako u lidí? Jsou dva ptačí druhy jako Čech a Japonec? Nerozumí si ani slovo, ale když začne řvát jeden, ozve se i druhý? Reagují ptáci zpěvem protože se dorozumívají, nebo prostě reagují na zvuk, který někdo vydává? Těžko říci… A hele, už hrají tři, jen tedy ten poslední z dálky. No není to nádhera? Je! Zeleň, zpěv ptáků, žádní lidé a krásná obloha…

Vnímám každý další krok, což není tak těžké, protože mám látkové boty s měkkou podrážkou. Jdu si tedy jako v bavlnce…

Co to? Něco mě pošimralo na ruce. Hele, to byla kapka. A tady druhá, ucítím vlhko na rameni. Tak to vypadá, že se dešti nevyhnu. Vlastně to nevadí, řeknu si a zakloním hlavu, aby i obličej zažil tu explozi vjemů, když dopadne kapka na kůži. Dívám se do dáli. Cesta se mírně stáčí vpravo, a tam někde za horizontem je vesnice, to vím, tudy jsem jel a tudy též pojedu. Už se těším, snad mi jen nikdo neukradl auto. Neměl by. Není tu ani živáčka. Další kapky mi dopadají na vlasy, triko a látkové boty začínají vlhkostí tmavnout. A bum, jedna velká na tvář. Je příjemně, žádné dusno. Dýchá se tu skvěle. Vadilo by mi vůbec, kdybych auto nenašel? Co bych dělal? A není to jedno? Pokračuji a uvědomuji si, že jsem se stal součástí okolí. Vnímám je a užívám všemi smysly. Co kdybych takto šel až domů? Vždyť ta chůze je nádherná! A mohlo by začít i více pršet a ten les se začíná lesknout a louka se stává zrcadlem a silnice mírně čvachtá a já se usmívám a…

A hele, auto. Nikdo jej neukradl. A i ono se na mě usmívá! Pojď sem, ty se musíš ale těšit na jízdu, že? Chytám za kliku a…


Škoda jen, že hranice mezi opravdovým žitím a pouhým přežíváním je tak tenká. Stačí se jen přiblížit každodenním starostem a meditaci je konec. Mě stačilo jediné, otevřít dveře od auta…

Patrik

Reklamy

6 Comments

  1. Skvelé! Naozaj pekne napísané. Meditovať sa dá všelijako a to je na tom celom pekné. Prechádzky v prírode sú však na to priam ako stvorené. V prírode alebo v noci. Mne moja nočná prechádzka spred pár dní naozaj padla dobre. Zabudla som aké to je krásne a skvelé len tak sa túlať prázdnymi ulicami a parkom, tíško pritom počúvať príbeh a tvoriť si ten vlastný. Len tak byť, nerobiť si starosti, neuvažovať nad problémami… Hmm, bude to treba zopakovať xD
    Inak naplno súhlasím s tým, že je neskutočná škoda, že tá hranica je taká tenučká… človeku to občas padne naozaj zle, ak sa musí z pokoja vrátiť do rušného života, tak nečakane…

    Odpovědět

    1. Tak noční procházka? To zní zajímavě… Nezbývá než doufat, že na to nezapomenu a že bude dnes v noci jasné nebe… Dlouho jsem si neužil noční oblohu 🙂

      Odpovědět

      1. Vždy som ich mala rada, akurát som nechodila až tak neskoro. Teraz odbila presne polnoc, keď som vykročila na ulicu pred naším domom. Ale čo iné mi zostávalo, keď som z práce došla domov o jedenástej? Napriek tomu si myslím, že sa toho nevzdám. Plánovala som ísť i dnes, no neviem, či sa mi bude dať… Zdá sa však, že u nás bude pekne, tak si to ešte rozmyslím 😀
        Dúfam, že ti počasie vyjde, aby si si mohol užiť krásy čistej, nočnej oblohy 🙂

        Odpovědět

        1. Tak to vypadá, že dnes půjdem ven spolu, každý zvlášť, užívat si noci… 😀 Rád vzpomínám na noční cesty z autobusu, kdy jsem měl celou dobu Velký vůz jak na dlani…

          Odpovědět

  2. Patriku, čtu a vyloženě cítím Aloise Jiráska s jeho popisem a vypisováním dějů. Toho jsem si zamilovala a dnes jsem četla tvůj článek jako pokračování jeho příběhů. Však, ač meditací, byl článek líčením pocitů, vjemů a užívání si svobody pohybu a myšlení. Za tento článek ti dávám 1**** a zdravím tvoje barvité meditace. Podle tvého vylíčení meditace se lidi nemusí bát si zameditovat 😉

    Odpovědět

    1. Jirásek je skvělý, měl bych si jej opět osvěžit… Každopádně už se těším, až si dnes zase po pár dnech (strávených na infekčním) lehnu na chvíli ven 🙂

      Odpovědět

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s